Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Vlastně už o tom bylo i minulé album „War Within Me“. Po naprosto excelentním výkonu na albové trilogii „Infinite Entanglement“ z let 2016 až 2018, tvořené krom stejnojmenného úvodního alba rovněž nahrávkami „Endure And Survive“ a „The Redemption Of William Black“ (nemluvě o dalších vynikajících albech ještě dále a hlouběji zpět do umělcovy sólové kariéry) se prostě a jednoduše Blaze Bayley umělecky vyšťavil. A jelikož jeho syrový heavymetalový autorský rukopis už asi nikdo nepředělá, pravděpodobnost, že na nových nahrávkách už se bude tu více a tu méně jen bezkrevně opakovat, se zdá být poměrně vysoká.
Album „Circle Of Stone“ je toho sice němým, ale zároveň totálně usvědčujícím svědkem. Ani další tři roky tvůrčí pauzy (do nichž, pravda, výrazně vstoupil infarkt, který zpěvák utrpěl vloni na jaře, a dlouhá rekonvalescence, při níž se musel vyrovnat se čtyřnásobným bypassem) nepomohly, aby se Blaze vrátil do někdejší autorské formy, a tak vydává album, které přešlapuje na už přešlapaném trávníku, na němž před oněmi třemi roky přešlapovalo právě před chvílí zmíněné „War Within Me“.
Všechno je to tedy podvědomě známý těžký kov, lehce předvídatelný a zejména mu chybí cokoliv, co by svědčilo o tom, že nové skladby mají víc potenciálu, než jen „obyčejně“ být na dalším Blazeově albu. Až do čtvrté v pořadí „The Year Beyond This Year“ nezazní nic, čím by kapelník dal zapomenout na sílu a přesvědčivost shora vzývané trilogie, což je samozřejmě už samo o sobě pro album výrazným mementem. A přestože tahle skladba alespoň na chvíli napne plachtu Blazeovy skromné šalupy (poháněné, co hůř, navíc ještě nejspíš naprogramovanými bicími), autorské bezvětří už pak následně scénu víceméně neopustí, takže z „Circle Of Stone“ se stává spíše smutný artefakt současného nepříliš pozitivního rozpoložení umělecké duše Blaze Bayleyho.
Nekonstatuje se to určitě lehce, Blaze je jedním z nejsympatičtějším umělců v heavymetalové branži, jenž dokázal do DNA tohoto hudebního stylu vrýt významný kus sebe sama a přestavět ho tak do jisté míry k obrazu svému. Co je to ale nyní platné, když i lidsky je pochopitelné, že onen pohár nemůže být na věky věků přetékající, a že po hojných létech plných hostin teď zkrátka přichází léta slabší, kdy to vypadá, že jedna kapsa je prázdná a ta druhá vysypaná.
1. Mind Reader
[video] 2. Tears in Rain
3. Rage
4. The Year Beyond This Year
5. Ghost in The Bottle
[video] 6. The Broken Man
7. The Call of The Ancestors
8. Circle of Stone
[video] 9. Absence
10. A Day of Reckoning
11. The Path of The Righteous Man
12. Until We Meet Again
BLAZE nekouká doleva doprava, dál si jede svůj heavy metal klasického střihu a i novinka má fanouškům stylu co nabídnout. Teď tedy myslím slušným hudebním obsahem, neboť zvuk s řídkými (protože nejspíš automatickými) bubny výsledný dojem zbytečně sráží.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.